Campodolcino - Údolí severní hvězdy

Itálie, region Lombardie, provincie Sondrio, Val di Spluga

Ve veřejném povědomí zůstává Campodolcino ve stínu slavného Madesima, lyžařského ráje. Anebo je považováno za městečko, kterým se projíždí nahoru ke sjezdovkám. Pro místní je zase Campodolcino označení nejhustěji osídlené zóny podél bystřiny Liro ve Splugenském údolí. Jenže původně se celé Splugenské údolí jmenovalo Campodolcino: od Cimagandy přes Prestone, Pietru, Tini a Corti nahoru do Madesima a odtud na Montesplugu až k průsmyku Val di Spluga na švýcarské hranici.  Původní název CANDULSIN pochází ze staré rétštiny a mohl znamenat něco jako planina na severozápadě nebo vyvýšenina stáčející se k hvězdám severní oblohy.

Geograficky rozděluje údolí Alpský oblouk na východní a západní část. Když lyžujeme v Madesimu, jezdíme po svazích západní části Rétských Alp.  Na protější straně údolí za Motesplugou, kde se proháníme na sněžných skútrech, už se nacházíme v Lepontinských Alpách.

V hlubokém starověku bylo Campodolcino významným kultovním místem starých Rétů, potom Keltů a ke konci starověku (římská invaze ) keltských kněžek a čarodějek. Ženy převzaly funkce a postavení keltských druidů, které Římané zlikvidovali, a staly se vůdčí duchovní osobnosti posledních kmenů. Proti Římanům však neměly šanci. Římskému globalizačnímu řádění v alpském prostoru padlo za oběť přes padesát horských kmenů. Vyhladili je tak dokonale, že se o nich a jejich způsobu života nedochovalo vůbec nic. Bohužel tím pádem neexistuje příběh žádné alpské Boudicy nebo Morgany, které tu určitě žily a ze všech sil se snažily do duší místních horalů vlévat odvahu, naději a víru.  Právě tyto ženy na starém kontinentu připravily rodící se křesťanské Evropě půdu pro nový kult Panny Marie. Víra ve Velkou Matku a ženský princip byla lidem vrozená celé věky. Nevymýtili ji ani Římané, ani nová křesťanská ideologie s vírou v jednoho mužského boha a všemi misogynskými dogmaty. Také v Campodolcinu jsou všechny horské svatyně, kapličky, studánky a posvátná místa zasvěceny ženám - madonám, tak jako kdysi pohanským bohyním.  Důkazem je starobylá svatyně v Galivaggiu zasvěcená Panně Marii bohorodičce. Nebo údolí Val di Lei, což v překladu znamená "Její údolí". Nespočet příběhů a legend vypráví o ženách - panovnicích kraje. A konečně současná Paní Hor neboli Madonna Evropy na vrcholu Serenissimy v obci Motta. Obrovská zlacená socha se majestátně vypíná nad údolím a Nostra Signora (Naše Paní), jak ji místní nazývají, vlídně žehná všem příchozím. Stojí za námahu vyšplhat se do její blízkosti a pohlédnout jí do tváře. Ač oficiálně křesťanská madona, není v jejím výrazu ani stopa trpící světice se sepjatýma rukama a unylým pohledem obráceným k nebi, jak jsme zvyklí z většiny vyobrazení. Tato dáma vypadá jako pravá pohanská kněžka - stojí zpříma, vyzařuje sílu, její pohled je pevný a oči srší energií.

Genius Loci údolí působí až hmatatelně a není divu, že přitahovalo osvícené osoby a mystiky i v průběhu středověku až do dnešních dob. Nejznámější z nich je kněz Luigi Guanella (místní rodák) nebo teolog Abraham Levi. Ti současní, které místní oslovují křestním jménem s titulem "Don", kráčejí ve stopách svého slavného předchůdce. Běhají po horách, lyžují, sportují, jsou veselí, žertují a s požitkem si spolu se svými ovečkami i ostatními turisty vychutnají dobré jídlo a víno. A taky dobře vypadají, jsou charismatičtí a nemají problém dávat najevo sympatie ženám :) Aby nedošlo k nedorozumění - nejsou to rebelové ani populisti. Ve vysokých horách mají lidé vrozenou pokoru a úctu k přírodě a životu. Tento rys je základem jejich pospolitosti. Proto se mohou navzájem poveselit s páterem u vína v hospodě a stejně tak přijít na mši do kostela. Nezaznamenáte v tom rozdíl.

Krajem Campodolcina vede starověká obchodní stezka Via Spluga, historická spojnice mezi alpskými národy. Na přelomu posledních dvou století se její zbytky staly součástí novodobé pašerácké stezky. Dnes je to jedna z nejkrásnějších turistických tras. Vede úchvatnou horskou krajinou přes čarokrásné soutěsky a rokle. Ve středověku bylo Campodolcino součástí územní správy města Chiavenny, pak si prosadilo autonomii. Na začátku 16.století připadlo rétorománskému kantonu Grigioni na území Švýcar. Součástí Lombardie je od 18.století.

Oblast byla ale osídlena už v pravěku, na vyvýšenině Pian Cavalli (Planina koní) se našly stopy lidských sídlišť z období konce doby ledové. Jsou staré 12 tisíc let! Dnes se tam pasou koně - menší, podsadití, hnědého a strakatého zbarvení srsti s dlouhou bílou hřívou. Jsou kamarádští, důvěřivě se k vám přiblíží a nechají se pohladit. V neolitu se údolí stalo součástí starověké Rétské říše. Rétové byli největším a nejmocnějším alpským kmenem a vliv jejich kultury působí v kraji dodnes. 

Přes Campodolcino vede také jelení stezka. Je tu dost vysoké zvěře a jelení maso patří k základním atributům místní gastronomie. Běhá tu tolik lišek, že vyjít si na procházku a nepotkat aspoň jednu, je zázrak. S příchodem jara se na stráních rozpiští rodinky svišťů a ve vzduchu plachtí draví ptáci. Jezera v Prestone, u Isoly i v Madesimu se zatřpytí všemi barvami modré, zlaté a stříbrné a ožijí rybáři. Na svazích cinkají zvonce kozích a ovčích stád.  Kozy pobíhají mezi bludnými i hraničními kameny a menhiry a čile šplhají po skalách jak kamzíci. A všude odtud vedou stezky do odlehlých vesniček nad údolím po obou březích Lira, k vysokohorským pastvinám, vodopádům a ke skalním štítům lemujícím údolí.