Badolato - příběh středověkého jihoitalského městečka 

Itálie, region Kalábrie, pobřeží Jónského moře

V daleké jižní Itálii má život svůj vlastní rytmus a odlehlé obce a městečka přilepená na kopcích a skalách vyprávějí neuvěřitelné až fantaskní příběhy. Jedním z nich je Badolato v Kalábrii.

Nejprve stávala na kopci malá pastýřská vesnička. V r. 1080 tu první normanský vévoda Robert Guiscard postavil opevněný hrad, kterému se říkalo Vadulato. Kolem opevnění vyrostlo živé podhradí a obyvatelé vycházeli dobře s vládnoucími Normany, poté se Štaufy a kupodivu i s Anjouovci. Sousední hrabě Ruffo Catanzaro však usoudil, že město by nemělo patřit cizím panovníkům a rozhodl se ho "zachránit". Obyvatelé Badolata to viděli jinak, ve městě se pořádně opevnili a Catanzarům vzkázali, aby šli otravovat jinam. Měli smůlu, Ruffo si zavolal kamarády, město dobyl a Badolato patřilo Catanzarům téměř celá dvě století. 

Pak se tu vystřídala celá série dalších vlastníků, a to až do konce feudalismu v r. 1860. To už bylo Badolato třikrát pořádně pobouráno a zničeno zemětřesením a obyvatelé začali prchat z města i ze země. Nechybělo mnoho a stalo se z něj město duchů.Kritickým momentem byla povodeň v r. 1951, kdy se město skutečně téměř vylidnilo. Místní se pokoušeli o jeho znovuoživení všemi způsoby, ale to už dole u moře vyrostlo nové Badolato Marina, kam se natrvalo přestěhovali další.

Zbývající obyvatelé pochopili, že pokud nezasáhnou, staré město zanikne. A udělali něco, nad čím žasla celá Itálie. V roce 1997 přijalo Badolato 460 uprchlíků - Etiopanů, Eritrejců, Kurdů a Arménů. Část z nich ubytovali v opuštěných domech a ostatní v hostitelských rodinách.Toto rozhodnutí bylo v prudké kolizi s náhledem ostatních Italů na masivní imigraci ze zemí třetího světa, šířící se panikou a vládními opatřeními proti azylantům včetně vyhoštění. V Badolatu své uprchlíky přijali ochotně a vlídně. Třináct kurdských rodin se rozhodlo zůstat, děti navštěvují místní školy, dospělí pracují v zemědělství a večer navštěvují jazykové kurzy. Jedna rodina si otevřela vlastní obchod s potravinami a kalábrijskými produkty. Místní populace prostě nějakým způsobem pochopila, že jí hrozí demografický zánik a imigranti jej mohou odvrátit. Je jim jedno, odkud přicházejí, srdečně je vítají a pomáhají jim v integraci. (Na chudém italském jihu ostatně zůstanou doopravdy pouze ti, kteří jsou vděční za střechu nad hlavou, práci v zemědělství a skromné živobytí.)

Badolato je obdivuhodné městečko s neuvěřitelně pokornými, příjemnými a laskavými obyvateli - jak z kouzelné pohádky.Jeho příběh zachytil ve svém dokumentárním filmu Il volo (Let) německý režisér Wim Wenders, držitel Nobelovy ceny za mír v Berlíně. O Badolato se okamžitě začali zajímat turisté a umělci z celého světa. Přitáhlo pozornost bohatých investorů, kteří tu skupují zchátralé domy a renovují je. To ovšem zase přitáhlo pozornost kalábrijské mafie, která se tak šikovně infiltrovala do městské rady, že tato byla v květnu r. 2014 soudním příkazem rozpuštěna.

Staré město se kromě středověké architektury pyšní 13 chrámy, impozantní zvonicí a překrásnou divokou přírodou kolem. Badolato bylo poslední pevninskou zastávkou při první křížové výpravě v r. 1090. Podle legendy prý právě tady templáři ukryli Svatý Grál. Tak kdo má zájem, může ho tu zkusit hledat :) Já v Badolatu našla jedno z nejkouzelnějších míst staré Itálie a to mi stačí.